Těžká hodina Evžena Nehody a trenéra Vlka

Hlas trenéra Vlka nepřipomíná Evženovi nic, co kdy vzniklo chvěním hlasivek. Ochraptělý sípání se podobá spíš zvuku napůl ucpaný píšťaly varhan, kterou pod tlakem prochází bublina vzduchu.

„Postavíte se čelem k síti! Stojnou nohu dáte dopředu. Jestli jste praváci, tak vaše stojná noha je levá, když leváci tak navopak. Je tady někdo levák? Ne. Dobrý. Levou rukou si nadhodíte míč, stačí trochu, abyste ho trefili asi na úrovni vašeho čela. Jasný?“ Vlk zaryje tlapy do písku u kraje kurtu a přejede skeptickym pohledem skupinu svejch svěřenců. Oči se mu blýskaj mezi narezlou, prudkym sluncem vyšisovanou srstí.  

„Dobře,“ zabručí, když všichni zakývají. „A teď úder. Pravou ruku napřáhnete dozadu. Pokrčenou v lokti. Nezapomeňte, že loket musí bejt vejš než rameno. Úder vedete vždycky loktem napřed, do natažený ruky. Míč se snažíte zasáhnout před váma, přibližně na úrovni čela, otevřenou dlaní s roztaženýma prstama pro lepší kontrolu úderu.“ S každou větou zní jeho hlas sípavěji a poslední instrukci vyslovuje skoro na hranici slyšitelnosti. „Sledujte!“

S rutinní ležérností máchne tlapou. Ozve se plácnutí, po němž míč poháněnej neviditelnou silou lehce přehoupne přes síť na druhou stranu kurtu, kde zanechá v písku jasně viditelnej otisk. Vlk na něj ještě vteřinu zírá, jakoby ještě vychutnával ladnou trajektorii letu. Spokojeně zamlaská. „Tak a teď vy! Nejdřív na sucho, bez míče.“

Skupinka studentů na povel máchá pažema v neobratnejch pokusech napodobit Vlkovo podání. Jen jedna postava narušuje vyrovnanou lajnu hráčů, jak se potácí někam k rohu kurtu. Evžen přes opuchlý víčka skoro nevidí nakrok, natož aby svůj pohled poslal někam za síť do písčitejch dálav. V marnym boji proti svejm ranním pesimům vyzkoušel snad už všechno, od hrnků silnýho kafe, který mu ve větších dávkách přinášelo akorát nepříjemnej třas, až po dvdčka se sadou jogínskejch protahovacích cviků předváděnejch stárnoucí filmovou hvězdou. Párkrát si dokonce přes varovný záškuby svědomí dal panáka, což ale nakonec vedlo jen k pálení žáhy během cesty do práce. Řešení nespočívalo ani v dřívějšim odebráním se do hajan večer předchozího dne. Budil se pak o půl nebo celou hodinu napřed, promočenej potem v předtuše blížícího se utrpení. I když nadcházející pracovní den nesliboval nijak náročný úkoly, i když venku svítilo slunce v předehře krásnýho počasí, nikdy nedokázal překonat ten pocit zoufalství přepadávajícího ho pokaždý, když musel vstávat před desátou.

Malicherný problémy během cesty na záchod, kam vždycky vedou jeho první kroky, nabývaj rozměrů osudovýho průseru a všeprostupující pocit únavy zpomaluje jeho pohyby tak, že mu každej manuální úkon trvá dvakrát, třikrát dýl než normálně. Snížená schopnost koordinace někdy znamená rozbitej talíř, převrženou dózu s cukrem nebo aspoň upuštěnej krajíc chleba, z jehož máselný strany přilepený k podlaze se zlomyslně směje ranní bezmocnost.  

Jen na jedinou část jeho těla nemá pesimum svůj vliv. Jeho penis se každý ráno staví do ukázkový ranní erekce, což ho při nepokojnym převalování na břiše budí tupou bolestí. Pyžamovej stan,  jedinej závan optimismu, mu je ale k ničemu. Jak už se mnohokrát přesvědčil, masturbace mu jen zabere spoustu času, což v kombinaci s jejími otupujícími účinky pak vede k pozdnímu příchodu do práce. Těšil se proto na změnu, když začal pravidelně spávat se svou novou přítelkyní. Původně se mu víc zamlouvala její kamarádka, ale neměla zájem, takže musel vzít zavděk touhle menší, usměvavou blondýnou.

Plány na sex za rozbřesku ale vzaly brzo za svý. Ona totiž není na žádný polehávání, ale vstává s neuvěřitelnou rychlostí. Po zazvonění budíku se jen protáhne, zívne, což v jejím případě znamená poslední projev rozespalosti. Dojde si na záchod a zatímco on sedí na okraji postele sbíraje odvahu ke zvednutí se do vzpřímený polohy, ona si už zpívá ve sprše. Nepije kafe a někdy se ani kvůli delšímu líčení a česání nestihne nasnídat. Evžen ji při tom sleduje se směsicí obdivu, nepochopení a závisti. Její veselost ji v jeho očích skoro zbavuje lidskosti. Někdy mu připadá jak robot naprogramovanej na pozitivní vstup do dne. Nepotřebuje jíst, nepotřebuje sex, nepotřebuje kafe. Do práce vyráží s úsměvem, zatímco Evžen cedí skrz zuby svoje tradiční

„Zasranýpočasízasejehnusněakdejetazkurvenátramvajnikdynejedenačasjaksenatomáčlověkspolehnoutkdyžsepotřebujedostatdopráceazasebudeurčitěnarvanádoprdele!“

Když mu navrhla, že by se svý blbý nálady moh zbavit pomocí zdravýho pohybu, myslel si, že se zbláznila. Píchání ješitnosti mu ale zabránilo v tom, aby se vehementěji vzpřel, když je přihlásila  na ranní kurz beachvolejbalu. Začínají dvakrát týdně v sedm, hodinu a půl poskakujou po písku, a do práce to stíhají krátce po devátý.     

„Nehoda! Kam se hrnete, chlape?“ trenérův hlas mlaskne po Evženových zádech jak švihnutí roztřepenýho biče.

„Jdu si pro míč,“ plivne Evžen přes rameno.

„Pro jakej míč? Pro něj si pujdete, až vám řeknu. Teď jedem na sucho.“

„Ale to je přece na nic. Já si to chci zkusit s míčem,“ protestuje Evžen.

„Chlape,“ trenér si založí tlapy v bok a vysune naježený čumák. Pravidelně používá tohle oslovení, což nezapadá zrovna do Evženovy ideální představy vztahu klient – poskytovatel služby. „Vy máte furt kecání, jak vopice čůrání. Sem snad vaše máma? Nebo vám prodávam mrkev a kapustu…? Ne. Sem váš trenér, a řikám vám, že si to máte nejdřív zkusit na sucho.“

Evžen chvíli zírá na Vlkův čenich. Pod pyskama zažloutlejma od krabičky denně vykouřenejch cigaret se zlověstně lesknou přední tesáky. Párkrát už ho chytil takovej amok, že se zdálo, jako by se chystal po svejch studentech vrhnout. Evžen zvažoval, jestli by takovej souboj ustál. Fyziognomie jeho protivníka rozhodně nepřipomíná namakanou horu svalstva, ale spíš sukovitou větev. Pod jeho kožichem vyšisovanym hodinama strávenýma pod polednim sluncem, se rýsujuo šlachovitý končetiny.

Evžen se v poslední jiskře svýho odporu zmůže už jen na otrávenej výraz, s nimž se zařadí zpět mezi spoluhráče. Jeho první mách utí rukou odmění trenér úšklebkem, třetí už zavřeštěním.

„Co toto je? Jak to mácháte tou rukou? Ste snad tenista? Máte nějakou raketu? Nemáte! No tak proč tim takhle mácháte? Netrefujete ténisák, ale volejbalovej míč. To musí bejt kontrolovanej, usměrněnej pohyb, vy jelito!“

Evžen počastuje nebe otrávenym pohledem.

„Podívejte se na Karolínu, ta to dělá správně.“ Vlčisko zálibně pozoruje pohyby jeho přítelkyně.
Od začátku se Evženovi zdá, že jí věnuje víc pozornosti, než by bylo zdávo.

„Já myslim, že to dělám dobře.“ vycedí Evžen přes zuby vlnu kyselosti, která v něm přes ranní otupělost začala kvasit.

„Dobře? Vy ste ale makovice pitomá, děte se vopalovat!“ šklebí se trenér. Takovejch, jako je tenhle manažýrek, už zažil. Dobře ví, že nemá cenu je nějak urputně přesvědčovat. Nejlepší argumentem je pro ně nakonec tvrdá realita sportovní praxe. Jako trenér zakládá na rovnym a přátelskym vztahu ke svým svěřencům. Už jako učitel na gymnáziu neměl problém, když na něj žáci občas křikli nějakej ten vtípek. Když to zapadá do rámce chlapskýho žertování, tak jde nějaká autorita stranou. Smysl pro sebeironii mu nikdy nechyběl. Zdaleka se nepodobal těm zapšklejm matematikářům a češtinářům, co si mysleli, že jejich hovno nesmrdí. Nevadilo mu, když si žáci utahovali z jeho průpovídek nebo zvyku vracet se ze sprch do kabinetu zakrytej jen miniaturním ručníkem kolem pasu. Jistým způsobem mu ta pozornost lichotila, zvlášť když přicházela ze strany sportovně zdatnejch jedinců. S každým, kdo se choval férově, vycházel dobře. Díky svý přirozený autoritě si mohl dovolit nechat konverzaci sklouznout skoro až na kamarádskou úroveň. Na jistý typy měl ale pifku. Za prvé to byli buzeranti. Pokud někoho přistihnul, jak ve sprše s podezřelou zálibou okouní prdele svejch spolužáků, pořádně ho vydusil návalem extra posilovacích cviků a krutýho protahování podkoleních šlach.

Kromě sexuálních odchylek mu zvyšovali kreavní tlak ještě rozmazlený spratci zbohatlickejch rodičů. Na začátku jeho učitelský dráhy představovali spíš exotickou výjimku, ale postupně jich přibývalo a s každým ročníkem se jejich drzost a nafoukanost stupňovala. Nesnášel jejich masitý odulý ksichty, který se nikdy nezapotily v posilovně při správnym chlapskym cvičení. Jakoby zhmotňovaly tu nevyřčenou větu visící mezi nimi a kantorem: „Vyděláváš desetkrát míň než můj fotr. Tak si nech ty svoje prostocviky a dej mi pokoj!“

Pokud se takovej smrad nenechal zastrašit řevem, nebo hrozbou dvojky z mravů, situace většinou spěla ke katarzi v podobě pořádný facky. Párkrát mu prohřešek vůči pravidlům vzdělávacího systému prošel, ale nakonec se musel ze školy poroučet, protože ředitel se ukázal jako příliš velkej srab na to, aby podržel svýho zasloužilýho kantora v konfrontaci se zazobaným tatíkem. Jasně, že v tom byla politika! Dostal padáka ze školy a  skončil ve sportovnim centru. Nebylo to tak zlý. Moh tu uplatnit svoje dlouholetý zkušenosti a plat nebyl horší než ve škole. Drzejm, zbohatlickejm parchantům ale neunika ani tady. Jak stárnul, učil se je brát s rezervou.

„No tak se předveďte, vy experte.“ ušklíbne se a hodí do Evženovy náruče míč. Soudě podle úhlu a intenzity pohybu, jakym ten chlap máchá rukou, půjde podání nejspíš úplně mimo kurt nebo přinejlepším do saka.  

Evžen se staví na čáře a soustředěně oddychuje. Pak popadne merunu a nadhodí ji vysoko nad hlavu jako při tenisovym podání. Ne zrovna povedenej vrh letí příliš dopředu, tak že se Evžen musí naklonit, aby nepřešlápl okraj kurtu. Jak se snaží poslat svoují končetinu do kolizního směru s padajícím míčem, celej se kroutí jako užovka. Ozve se hlasitý mlasknutí a míč se k překvapení všech nese nad kurtem, překoná síť a s tlumeným bouchnutím dopadne na zem.

„No to nepude, to nepude.“ kroutí Vlk hlavou. 

„Jak to? Vždyť to byl krásnej míč!“ zaprotestuje Evžen

„Náhoda!“

„Tak já to zkusím ještě jednou.“

Evžen úprkem běží pro míč. V přiléhavých kraťasech obepínajících silnější stehna vypadá spíš jako pádící batole. Dvakrát se vrátí pro míč a pokaždé ho znovu pošle na druhou stranu kurtu. Kroutí se při tom jako červ právě vykouslý z jabka, nicméně míč pokaždý letí slušnou rychlostí a dopadne skoro na stejný místo.

Vlk ho sleduje, ve tváři směs posměchu a autoritativního nadhledu. „No dobře, dobře, už tady neběhejte, vy šášulo,“ zarazí Evžena mávnutím tlapy. „Padá vám to tam, to jo, ale problém je, že váš soupeř takovej míč vybere i s prstem v nose. Chápete? Dostat míč přes síť je vám k ničemu, pokud to neuděláte správnym způsobem, nejste dost efektivní a soupeř má s vašim podáním snadnou práci.“  

„Tak to zkuste chytit!“ ozve se ze skupinky studentů. Návrh hned na to podpoří všichni souhlasnym přikyvováním.

„No,“ Vlk si přejede dlaní po stehně. „Mám sice nataženej úpon, ale co mám s váma dělat, když mi nevěříte.“

Rozvážně se přesouvá do míst, kde lze očekávat podání. Několikrát plácne rukama o sebe, rozkročí se, zapruží v kolenou a nakloní horní polovinu těla dopředu.

„Tak do toho prašti, mladej! A pamatuj, když chceš bejt vtipnej, tak nebuď trapnej!“ zařve.

Pak jen přivře oči, když sleduje obrys míče v Evženově náručí daleko na druhý straně kurtu. Od týhle chvíle ho nespustí z očí, bude sledovat jeho spodní okraj, kterej trefí svejma pažema nataženejma do ukázkovýho bagru. Chřípí mu pulzuje, jak větří ve vzduchu kořist, kterou třeba polapit. Lovecký geny se v tu chvíli derou přes tenkou krustu civilizačního nánosu a Vlk v sobě zase cítí živočicha.

Evžen už svym červím stylem trefil míč. Přelétl přes síť, plachtí hezky, to se musí uznat, bude třeba poodstoupit jeden, dva kroky dozadu…Vlk náhle cítí na hrudi ostrou, pálivou bolest. Míč kolem něj proletí a tupě se odrazí od písku. Vlk se kolem jeho trajektorie jen zapotácí, panenky mu mizí pod víčky a v očích zasvitne prázdný bělmo. Pak se svalí na zem jak hadrovej panák, tlapy visí podél těla bez náznaku pokusu zabránit čumáku, aby se zaryl hluboko do písku.

Evžen skáče na lajně radostí. V ranní zpitomělosti mu bude ještě chvíli trvat, než pochopí vážnost situace. Studenti zaraženě zíraj na tělo svýho trenéra, náhle zbavený obvyklý pulzující živočišnosti. Nejbystřejší sahá po telefonu a vytáčí stodvanáctku. 

Medvěd Meduard Řeřicha zasílá stížnost

Záchvat smíchu zavál kus koblihy do Evženova hrtanu, kterej reaguje panickym kuckáním. Kolegyně se překvapeně otáčí. Po ránu mívá většinou mizernou náladu, která ho přechází až kolem jedenáctý, kdy se po druhym kafi a dvou, třech cigaretách konečně probere. Dnešní ráno mu ale přichystalo nečekaný zpestření, díky němuž se teď dáví smíchy. Hned po osmý mu na stole přistál dopis. Už to samo o sobě vzbuzuje zvědavost.

„Kdo dneska ještě píše dopisy?“ vrtí hlavou.

Vážení majitelé restaurace Hliněná tvrz,

dovolte, abych se Vám představil. Jmenuji se Meduard Řeřicha.

První polechtání Evženovy bránice. „Meduard Řeřicha? Meduard Řeřicha? Kdo se do prdele jmenuje Meduard Řeřicha? To je vtip?“

Evžen cítí nutkání podělit se o komickej detail se svými kolegy a trochu tak zapracovat na zvýšení svý kancelářský prestiže. Během každodenního běhu šedivejch pracovních povinností představujou podobný legrácky vítaný zpestření. Evžen pátrá očima, koho by moh obveselit. Jeho dvě kolegyně z PR oddělení by to určitě kvitovali s povděkem, ale od firemního večírku si vůči němu udržujou chladnej odstup. Nejspíš to způsobila dotěrnost, s níž je u baru přesvědčoval o zázračnejch účincích novýho solária, který ho zcela zbavilo kožních nedokonalostí na intimních částech těla. Tenze vygradovala, když se v opilosti vloudil na dámskej záchod a pokusil se jednu po druhý políbit.

Raději teda volí neutrální tón: „Co je to za dopis?“

„Poslala ho jedna restaurace,“ odpovídá kolegyně s neurčitým výrazem. „Dodáváme jim zboží a jeden zákazník si prý stěžoval na kvalitu jídla.“

Evžen se zachmuřil: „Kdykoli ty šmejdi něco podělaj, tak se to snaží hodit na nás. Kuchař nejspíš nechal něco zkazit, naservírovali to hostům a myslí si, že my to vyžehlíme.“

Otráveně rozbalí dopisní papír na stole a zadívá se na první řádky vyvedený úhlednym rukopisem za použití inkoustovýho pera.

Jelikož mě neznáte, rád bych upřesnil, že jsem minulou neděli byl zákazníkem Vaší restaurace. Dovolte mi situaci popsat trochu obšírněji. Před rokem jsem se stal adoptivním rodičem malého zajíce. Je to dítě alkoholiků, kteří ho zanedbávali. Snažím se dostát svým rodičovským povinnostem co nejlépe a vzhledem k Zajíčkovu strastiplnému rannému dětství mu dopřát co nejvíce veselých zážitků. Nezapomínám zároveň na jeho výchovu vedoucí k poznávání světa kolem nás. Za tímto účelem jsem se v inkriminovaný den rozhodl zorganizovat pro něj návštěvu Letovického arborea. Příroda ve vší své rozmanitosti je totiž dle mého názoru tím nejlepším pro rozvíjení vědomostí i fantazie malého zajíce.

„Co je to za vola?“ mumlá Evžen a zapálí si cigáro.

Poté, co jsme ukončili zábavně-vzdělávací exkurzi do arborea, během které jsem svého svěřence učil názvům květeny, křovin i stromoví, jsem pojal myšlenku, že bychom se mohli občerstvit v některé z blízkých restaurací. Vaší restauraci jsem vybral z následujících důvodů. Jednak kvůli její poloze v blízkosti parku (moje křečové žíly mi v pokročilých denních hodinách ztěžují chůzi) a také kvůli jejímu domáckému vzhledu, který mi hliněnou střechou a kulatými okénky připomínal můj rodný brloh.

Musím uznat, že v pocitu domáckosti mě ještě utvrdila příjemná obsluha, která se k nám od našeho příchodu chovala velmi mile. Jelikož dbám o Zajícovu zdravou výživu, objednal jsem jemu i sobě z jídelního lístku rybu. Oběd nám v pravdě chutnal, avšak následovalo nepříjemné překvapení v podobě účtu, který dosahoval závratné výše 942 Kč. Ani ve snu by mne nenapadlo, že za dvě porce jídla, pohár pro Zaja a půllitr dvanáctistupňového piva pro mne budu muset zaplatit takový nepřiměřený obulus! Přiznávám, že jsem podlehl šalbě způsobené domáckým vzezřením celého lokálu, a nezkontroloval jsem si řádně ceny na jídelním lístku, jelikož jsem si též mimo jiné zapomněl své brýle. Číšník se na nás sice při objednávání mile usmíval, ale jaksi nás zapomněl upozornit, že Vaše restaurace je svými cenami určena nejspíše bohatým podnikatelům a rentiérům. Následně se vytrvale dožadoval zaplacení celé částky. Když jsem mu oznámil, že disponuji pouze pětisetkorunou, která měla podle mých předpokladů bohatě pokrýt veškeré cestovní a stravovací náklady, ztropil hysterický tiátr. Prekérní situaci naštěstí zachránil bodrý manželský pár, který mi po předložení občanského průkazu byl ochoten zapůjčit 450 Kč, který jim jako poctivý dlužník budu muset do konce měsíce splatit. Ptám se tedy, nebylo by vhodné, aby Váš personál upozorňoval hosty na přemrštěné ceny, zejména pokud se jedná o medvěda s adoptovaným zajícem? Nikdy by mne nenapadlo, že by Vaše skromná selanka mohla ukrývat nepřiměřeně drahou restauraci.

„To je idiot, to snad není pravda,“ kroutí hlavou Evžen a před dalším čtením si pořádně lokne kafe a zakousne koblihu.

Nepřiměřenými finančními výdaji však potíže spojené s návštěvou Vašeho podniku neskončily. Po dramatickém a vyčerpávajícím dni jsme brzo ulehli, avšak z mého poklidného spánku mě vyrušil Zajo, který mi smutně oznámil, že se asi pokakal. Šel jsem to zkontrolovat a skutečně! Celou noc jsme museli probdít, protože Zajo musel pravidelně navštěvovat toaletu. Po ránu dostihly zažívací potíže i mne. Časté návštěvy toalety mi značně narušily pracovní den. Ačkoli jsem v současné době na mateřské dovolené, přivydělávám si jako Avon Lady.

Vyprsknutý kafe právě svlažilo Evženovu košili a kravatu. „Cože…? Co to?“ kucká smíchy. Kolegyně u vedlejšío stolu na moment zvednou zrak od monitorů, povytáhnou tázavě obočí a pak se znovu dají do práce.

Situace, kdy z mého těla co chvíli vycházel naoranžovělý olejnatý průjem, nastala, když jsem se nacházel v domě jedné ze svých zákaznic. Musel jsem využít její toaletu, kde jsem v křečích strávil následující dvě hodiny, což, jak jistě uznáte, bylo poněkud trapné. Lékařka, k níž jsme se vydali, potvrdila, že na vině bude s téměř sto procentní pravděpodobností ryba, kterou jsme zkonzumovali ve Vaší restauraci. Jedná se o pamakrelu tmavou. V důsledku své indispozice jsem nebyl schopen navštívit své zákaznice, v důsledku čehož mi vznikla finanční škoda.

Doufám tedy, že v duchu hesla „náš zákazník náš pán“ se postavíte k dané situaci čelem a revanšujtere se nám za všechny nepříjemnosti finanční cestou. Odporuje přeci zdravému rozumu, aby se zákazník po návštěvě luxusní restaurace celý pokálel a nebyl za to odškodněn.

S úctou, Meduard Řeřicha.  

„To je ale idiot,“ chytá se Evžen za hlavu. Zapálí si ještě cigaretu. Pak se uklidní a dá se do psaní oficiálního vyjádření svého zaměstnavatele:

Vážený pane Meduarde Řeřicho,

Společnost Seafood´oh obdržela stížnost, kterou jste zaslal na adresu restaurace Hliněná tvrz. Je nám skutečně líto nastalé situace. Je pravdou, že tato ryba při konzumaci většího množství jejího (jinak lahodného) masa vyvolává průjmový „olejíček“, který může být za jistých okolností lehce nepříjemný.

Musím Vás však upozornit, že se předem ohrazujeme vůči jakýmkoli možným požadavkům ve smyslu převzetí odpovědnosti společností Seafood´oh za následky konzumace pamakrely tmavé.
Na základě platné právní úpravy Vás musíme upozornit, že v současnosti neexistuje závazná norma, která by dodavatelům ryb přikazovala na možná rizika konzumace produktů upozorňovat. Existují pouhá doporučení veterinární správy, která nemají právně závazný charakter.

Ceníme si našich zákazníků, a proto Vás mohu ubezpečit, že i při další případné další konzumaci našich produktů, můžete počítat s jejich bezvadnou kvalitou a čerstvostí. Zůstaňte nám proto věrný. Děkujeme za Vaše postřehy.

Evžen se spokojeně protáhne s vědomím, že jeho schopnost usazovat drobné potížisty a stěžovatele pomocí laviny korporátního newspeaku se rapidně zlepšuje.

Škoda, že se tentokrát neporadil se svými kolegyněmi. Jejich sociální inteligence by jim pomohla snadněji pochopit nebezpečí medializce pohnutých osudů adoptovaných zaječích mláďat. Evžen teď nemá ani tušení o kataklizmatickym píár průseru, kterej se na jeho firmu přiřítí po tom, co Meduard Řeřicha začne s průjmovou story bombardovat média.      

Plyšák - vřed dopravně-trávicí soustavy města

Flaška na podlaze zkouší nervy osazenstva tramvaje. V zatáčkách se kutálí ze strany na stranu a její nárazy vždycky protknou vzduch nepříjemnym třísknutím. Prdele cestujících se po každym z nich mimoděk stáhnou v očekávání toho, jak se nádoba roztříští na pichlavý střepy.

Odstředivá síla ji občas zanese zpátky k jejímu původnímu majiteli – Plyšákovi. Narušitel klidu v hromadné dopravě si pomlaskává, jak ho snění přenáší mimo prostor tramvaje, někam do krajiny, kde nejsou cítit křeče dopravně-trávicí soustavy města. Jeho stín se míhá mezi kmeny stromů. Od tlapek mu odlétává humus tlejícího listí, jak se žene za kořistí. Polštářky na chodidlech mu ztvrdly a drápy se prodloužily. Oči se zůžily z tvarů knoflíků na úzké štěrbiny. Nozdry cítí žížalu metr pod povrchem a uši zachytí krkání medvěda na druhý straně údolí. Kraťasy se mu rozedraly o trny keřů a lopuch zakrývající rozkrok uletěl.

Květa si opatrně zakrývá kapesníkem nos. Proč se jen nepodívala pořádně, kam si sedá? Ten odporný opilec před ní smrdí lihem a odpadky a ona to musí vdechovat, protože ostatní sedadla byla mezitím obsazena. Mohla by se postavit, ale cítí se vyčerpaná. „Odporná lůza. Obsadí místo na celý den. Určitě nemá ani jízdenku. Měli by je svézt všechny do jednoho tábora, kde by se mohli upít a udrogovat, ale neobtěžovali by ostatní svým zápachem a křikem!“ Smrad jí neodbytně vrací vzpomínku na otce. Přesně tak zaváněl, když se k němu sehnula - tenkrát jako malá. Našla ho na trávníku před dveřmi, když šla do školy. Přijel na kole z hospody, ale nestačil z něj už slézt. Zaparkoval v leže, kde usnul, ruce pořád na řidítkách a nohy na pedálech. Bylo to ten rok, co u rodinných příslušníků ztratil poslední zbytky autority, a její starší bratr mu skluz do propasti okořenil vánočním dárkem v podobě slepičince. Ovázal ho luxusním balicím papírem a připojil cedulku: „Ježíšek přiletí na peruti a řekne: naseru ti!“ Ten večer přistihla otce na balkóně, jak brečí.

Evžen jezdí prstem po touchscreenu. Právě obohatil nabídku foursquare o další trefnou recenzi na kyrgyzskou restauraci. Beshbarmak mu ale tentokrát nesedl. Maso ovčí hlavy asi nebylo úplně čerstvé. Jeho pachuť z Evženova jazyka zahání snad jen to, že lavinou geolokačních dat může varovat ostatní uživatele, a pro dnešek tak zas udělat svět o něco lepším. Nevábný závan z Plyšákova zažívacího traktu mu vnukl nápad na vyzkoušení nové aplikace. Město nedávno zprovoznilo databázi pachových stop všech odvedenců na záchytku. Stačí přiložit mobil nebo tablet a aplikace dokáže určit identitu notorického narušitele veřejného pořádku. Už žádné složité legitimování pomocí občanky. Jediné, co chybí, je odvaha přiblížit se dostatečně blízko k opilci a přiložit mu tablet pod čumák. To se snadno řekne! Ale co když vochmelka v náhlém amoku zničí přístroj mnohatisícové hodnoty? A nedej bože, aby náhlým vyhřeznutím zvratků znečistil Evženovy nové boty za čtyři tisíce…po slevě. Na Plyšákovy výpary si nechá radši zajít chuť. Bezpečnější kratochvíli v této situaci slibuje lov DNA v psích hovnech. Stačí vnožit okraj přístroje do exkrementu a odhalení nezodpovědného majitele kálejícího čtyřnožce je dílem okamžiku. Evžen si mne ruce v myšlence nadcházejícího detektivního dobrodrůža a kvapem tvítuje: „V tramvaji č. 18 @Hradčanská to zase smrdí jak na veřejném wc! Peklo!“ Dobře tušil, že z hlediska barvitosti statusů lze z cestování v hromadné dopravě vytěžit mnohem víc, než z jízdy taxíkem. O svůj objev se ostatně podělil ve svém předcházejícím tvítu: „Cestování tramvají mi docela vyhovuje. Pozitivní stránkou je třeba to, že si cestou z oběda můžu číst na nové čtečce: http://bit.ly/uVfhFh“.

Filip se zájmem prohlíží Plyšákovu spací polohu. Zadek má vysunutej až na okraj sedadla, takže horní polovinou těla leží skoro v horizontální poloze. Nevypadá to tak nepohodlně. Poslední dobou mu nevyšlo pár sázek a taky jeden poker, takže možná taky bude muset začít přespávat v tramvaji. Na ubytovačce mu jasně řekli, že už mu další odklad nájmu nepovolej a jestli to do pondělí nevyrovná, přijdou s univerzálem a vystěhujou ho na ulici. Z hajzlu by ho moh vytáhnout balík koulí, který mu přines známej místo splátky starýho dluhu. Nejdřív si mnul ruce nad tim, že hodnota zboží mnohonásobně převyšuje výšku dluhu. Nadšení trvalo až do chvíle, kdy se ukázalo, že do klubu ho konkurence nepustí a studentíky na koleji nechávaj jeho pilule chladnejma. Kdyby místo nich měl pytel trávy, už by se válel ve vatě. Takhle měl značný problémy přesvědčit od přírody nedůvěřivý akademiky o čistotě chemickýho složení nabízenýho sortimentu. Instinkt mu radí, aby zkusil použít vědomosti nabytý na přednášce marketingu. Chtělo by to nějakej údernej a při tom ležérní slogan. „Chutné drogy, vytáhnou tě z nudy, tak poď se mnou drógovat, jako každý druhý!“

Bedřich se sotva udržel na nohou, když kola protancovala přes výhybku. Pevně stisknul držadlo berle, jak mu koleno sevřela křeč. Bolest mu vhání slzy do očí, skrz který už asi pět minut vidí rudě. „Sprostá verbež. Vidí nebohého invalidu, ale nikdo se nepostaví. Co je to za lidi? Pakáž je to. Všichni koukají z okna a předstíraj, že mě nevidí. Jste nemocnej a všichni na vás serou. To je dnešní svět!“ S odporem pohlédne na spícího Plyšáka. „Nakopal bych ho!“ v hlavě se mu už rýsuje trajektorie kopance, který nachmelence smete ze sedačky. Zůstává ale jen u fantazií. Bedřichův dobře vyvinutý smysl pro uvážlivost mu jasně radí, že opilce není radno dráždit, protože jejich reakce mohou být nevyzpytatelné. Pomalu stáčí pozornost k  snadnějším cílům morálního apelu. Vedle sedící kluk taky nepůjde. Je při těle a vyholená hlava posazená na tlusté šíji naznačuje tvrdohlavost a asi i násilnické sklony, příslib nechtěných komplikací. Hned za ním se ale rýsuje nadějnější objekt. Hubená holka s dlouhými vlasy. Bedřich sebere síly k několika pomalým úkrokům, až se sklání přímo nad její hlavou. Uvolní sevření berle a nechá ji tak jemně dotknout dívčina stehna. Nic. Vlivem drkotání tramvaje pak pohyb berle přejde v pravidelné klepání o její nohu.

„Pane, nechte mě! Já vás nemůžu pustit. Je mi zle!“ vykřikne holka z ničehonic.

Bedřich na moment zkoprní, ale strastiplnou jízdou vyhecovaná podezřívavost převládne: „Zle, zle,“ brblá, „to bych moh říct každej! Jseš snad mladá. Jak zle? Koukej vstávat!“

„Já nemůžu!“ její výkřik přejde do vzlykání. „Jsem nemocná!“

„Koukej se zvednout káčo! Já jsem invalida!“ Bedřich uchopí berli jako rytíř svůj dřevec a pod praporem ochránce přepravních pravidel se chystá uštědřit sprosté vesničance dloubnutí do žeber. V pohybu ho zastaví dvě chlupaté koule, které na zastávce právě vylezly po schodech. Jedna má dlouhé uši a narůžovělý kožich. Druhá s hnědou strstí se valí ještě nemotorněji za ní. Malý Zajíc a Štěně.

„Pozeraj, Šteniatko. Je tu!“ vykřikne první z nich, aniž by se otočil na svého společníka. „Som ti hovoril, že vždy, keď sa Plyšák stratí, nájdem ho v tej istej električke na tom istom mieste. Len raz som ho musel hľadať inde. To hral karty s nejakými gengstermi a oni mu potom strčili ku čumáku pištoľ. Musel som zavolať Maca, aby na nich poriadne zavrčal. Potom sa pokakali od strachu a utiekli.“

Zatímco mluví, nasazuje spícímu plyšákovi kožené kšíry. Nadzvedává mu tlapky a obratně proplétá řemeny v jeho podpaží.

„Hovorím ti, Šteniatko. Nikdy nesmieš hrať karty, je to jasné? A ani automaty! Inak dopadneš ako Plyšák! A tiež by si nemalo papať toľko smaženého. Hranolky a tak. Maco hovoril, že je to nezdravé. Chápeš?“

Do příští zastávky se mu podařilo zamotat Plyšáka do postroje a pak si ho jedním trhnutím nasadí na záda. Potom se i se štěnětem převalí přes okraj schodů a mizí po peronu někam do tmy. 

Bedřich na ně zírá s otevřenou pusou skrz okno. Propásne tím pětivteřinovku solidarity vůči občanům se sníženou schopností pohybu. K volnému místu se už hrne Filip, co se probral ze zamyšlení nad problematikou drogového marketingu.