Flaška na podlaze zkouší nervy osazenstva
tramvaje. V zatáčkách se kutálí ze strany na stranu a její nárazy vždycky protknou
vzduch nepříjemnym třísknutím. Prdele cestujících se po každym z nich
mimoděk stáhnou v očekávání toho, jak se nádoba roztříští na pichlavý
střepy.
Odstředivá síla ji občas zanese zpátky
k jejímu původnímu majiteli – Plyšákovi. Narušitel klidu v hromadné
dopravě si pomlaskává, jak ho snění přenáší mimo prostor tramvaje, někam do
krajiny, kde nejsou cítit křeče dopravně-trávicí soustavy města. Jeho stín se
míhá mezi kmeny stromů. Od tlapek mu odlétává humus tlejícího listí, jak se
žene za kořistí. Polštářky na chodidlech mu ztvrdly a drápy se prodloužily. Oči
se zůžily z tvarů knoflíků na úzké štěrbiny. Nozdry cítí žížalu metr pod
povrchem a uši zachytí krkání medvěda na druhý straně údolí. Kraťasy se mu
rozedraly o trny keřů a lopuch zakrývající rozkrok uletěl.
Květa si opatrně zakrývá
kapesníkem nos. Proč se jen nepodívala pořádně, kam si sedá? Ten odporný opilec
před ní smrdí lihem a odpadky a ona to musí vdechovat, protože ostatní sedadla
byla mezitím obsazena. Mohla by se postavit, ale cítí se vyčerpaná. „Odporná
lůza. Obsadí místo na celý den. Určitě nemá ani jízdenku. Měli by je svézt
všechny do jednoho tábora, kde by se mohli upít a udrogovat, ale neobtěžovali
by ostatní svým zápachem a křikem!“ Smrad jí neodbytně vrací vzpomínku na otce.
Přesně tak zaváněl, když se k němu sehnula - tenkrát jako malá. Našla ho
na trávníku před dveřmi, když šla do školy. Přijel na kole z hospody, ale
nestačil z něj už slézt. Zaparkoval v leže, kde usnul, ruce pořád na
řidítkách a nohy na pedálech. Bylo to ten rok, co u rodinných příslušníků ztratil
poslední zbytky autority, a její starší bratr mu skluz do propasti okořenil
vánočním dárkem v podobě slepičince. Ovázal ho luxusním balicím papírem a
připojil cedulku: „Ježíšek přiletí na peruti a řekne: naseru ti!“ Ten večer
přistihla otce na balkóně, jak brečí.
Evžen jezdí prstem po
touchscreenu. Právě obohatil nabídku foursquare o další trefnou recenzi na kyrgyzskou
restauraci. Beshbarmak mu ale tentokrát nesedl. Maso ovčí hlavy asi nebylo
úplně čerstvé. Jeho pachuť z Evženova jazyka zahání snad jen to, že lavinou
geolokačních dat může varovat ostatní uživatele, a pro dnešek tak zas udělat
svět o něco lepším. Nevábný závan z Plyšákova zažívacího traktu mu vnukl
nápad na vyzkoušení nové aplikace. Město nedávno zprovoznilo databázi pachových
stop všech odvedenců na záchytku. Stačí přiložit mobil nebo tablet a aplikace dokáže
určit identitu notorického narušitele veřejného pořádku. Už žádné složité
legitimování pomocí občanky. Jediné, co chybí, je odvaha přiblížit se
dostatečně blízko k opilci a přiložit mu tablet pod čumák. To se snadno
řekne! Ale co když vochmelka v náhlém amoku zničí přístroj mnohatisícové
hodnoty? A nedej bože, aby náhlým vyhřeznutím zvratků znečistil Evženovy nové
boty za čtyři tisíce…po slevě. Na Plyšákovy výpary si nechá radši zajít chuť.
Bezpečnější kratochvíli v této situaci slibuje lov DNA v psích hovnech.
Stačí vnožit okraj přístroje do exkrementu a odhalení nezodpovědného majitele
kálejícího čtyřnožce je dílem okamžiku. Evžen si mne ruce v myšlence nadcházejícího
detektivního dobrodrůža a kvapem tvítuje: „V tramvaji č. 18 @Hradčanská to
zase smrdí jak na veřejném wc! Peklo!“ Dobře tušil, že z hlediska barvitosti
statusů lze z cestování v hromadné dopravě vytěžit mnohem víc, než z jízdy
taxíkem. O svůj objev se ostatně podělil ve svém předcházejícím tvítu: „Cestování
tramvají mi docela vyhovuje. Pozitivní stránkou je třeba to, že si cestou z oběda
můžu číst na nové čtečce: http://bit.ly/uVfhFh“.
Filip se zájmem prohlíží
Plyšákovu spací polohu. Zadek má vysunutej až na okraj sedadla, takže horní
polovinou těla leží skoro v horizontální poloze. Nevypadá to tak nepohodlně. Poslední
dobou mu nevyšlo pár sázek a taky jeden poker, takže možná taky bude muset
začít přespávat v tramvaji. Na ubytovačce mu jasně řekli, že už mu další
odklad nájmu nepovolej a jestli to do pondělí nevyrovná, přijdou
s univerzálem a vystěhujou ho na ulici. Z hajzlu by ho moh vytáhnout
balík koulí, který mu přines známej místo splátky starýho dluhu. Nejdřív si
mnul ruce nad tim, že hodnota zboží mnohonásobně převyšuje výšku dluhu. Nadšení
trvalo až do chvíle, kdy se ukázalo, že do klubu ho konkurence nepustí a studentíky
na koleji nechávaj jeho pilule chladnejma. Kdyby místo nich měl pytel trávy, už
by se válel ve vatě. Takhle měl značný problémy přesvědčit od přírody
nedůvěřivý akademiky o čistotě chemickýho složení nabízenýho sortimentu.
Instinkt mu radí, aby zkusil použít vědomosti nabytý na přednášce marketingu.
Chtělo by to nějakej údernej a při tom ležérní slogan. „Chutné drogy, vytáhnou
tě z nudy, tak poď se mnou drógovat, jako každý druhý!“
Bedřich se sotva udržel na nohou,
když kola protancovala přes výhybku. Pevně stisknul držadlo berle, jak mu koleno
sevřela křeč. Bolest mu vhání slzy do očí, skrz který už asi pět minut vidí rudě.
„Sprostá verbež. Vidí nebohého invalidu, ale nikdo se nepostaví. Co je to za
lidi? Pakáž je to. Všichni koukají z okna a předstíraj, že mě nevidí. Jste
nemocnej a všichni na vás serou. To je dnešní svět!“ S odporem pohlédne na
spícího Plyšáka. „Nakopal bych ho!“ v hlavě se mu už rýsuje trajektorie
kopance, který nachmelence smete ze sedačky. Zůstává ale jen u fantazií.
Bedřichův dobře vyvinutý smysl pro uvážlivost mu jasně radí, že opilce není
radno dráždit, protože jejich reakce mohou být nevyzpytatelné. Pomalu stáčí
pozornost k snadnějším cílům morálního apelu. Vedle sedící kluk taky
nepůjde. Je při těle a vyholená hlava posazená na tlusté šíji naznačuje
tvrdohlavost a asi i násilnické sklony, příslib nechtěných komplikací. Hned za
ním se ale rýsuje nadějnější objekt. Hubená holka s dlouhými vlasy.
Bedřich sebere síly k několika pomalým úkrokům, až se sklání přímo nad
její hlavou. Uvolní sevření berle a nechá ji tak jemně dotknout dívčina stehna.
Nic. Vlivem drkotání tramvaje pak pohyb berle přejde v pravidelné klepání
o její nohu.
„Pane, nechte mě! Já vás nemůžu
pustit. Je mi zle!“ vykřikne holka z ničehonic.
Bedřich na moment zkoprní, ale
strastiplnou jízdou vyhecovaná podezřívavost převládne: „Zle, zle,“ brblá, „to
bych moh říct každej! Jseš snad mladá. Jak zle? Koukej vstávat!“
„Já nemůžu!“ její výkřik přejde
do vzlykání. „Jsem nemocná!“
„Koukej se zvednout káčo! Já jsem
invalida!“ Bedřich uchopí berli jako rytíř svůj dřevec a pod praporem ochránce
přepravních pravidel se chystá uštědřit sprosté vesničance dloubnutí do žeber.
V pohybu ho zastaví dvě chlupaté koule, které na zastávce právě vylezly po
schodech. Jedna má dlouhé uši a narůžovělý kožich. Druhá s hnědou strstí se
valí ještě nemotorněji za ní. Malý Zajíc a Štěně.
„Pozeraj, Šteniatko. Je tu!“
vykřikne první z nich, aniž by se otočil na svého společníka. „Som ti
hovoril, že vždy, keď sa Plyšák stratí, nájdem ho v tej istej električke
na tom istom mieste. Len raz som ho musel hľadať inde. To hral karty
s nejakými gengstermi a oni mu potom strčili ku čumáku pištoľ. Musel
som zavolať Maca, aby na nich poriadne zavrčal. Potom sa pokakali od strachu a
utiekli.“
Zatímco mluví, nasazuje spícímu
plyšákovi kožené kšíry. Nadzvedává mu tlapky a obratně proplétá řemeny
v jeho podpaží.
„Hovorím ti, Šteniatko. Nikdy
nesmieš hrať karty, je to jasné? A ani automaty! Inak dopadneš ako Plyšák! A
tiež by si nemalo papať toľko smaženého. Hranolky a tak. Maco hovoril, že je to
nezdravé. Chápeš?“
Do příští zastávky se mu podařilo
zamotat Plyšáka do postroje a pak si ho jedním trhnutím nasadí na záda. Potom
se i se štěnětem převalí přes okraj schodů a mizí po peronu někam do tmy.
Bedřich na ně zírá s otevřenou
pusou skrz okno. Propásne tím pětivteřinovku solidarity vůči občanům se
sníženou schopností pohybu. K volnému místu se už hrne Filip, co se
probral ze zamyšlení nad problematikou drogového marketingu.
Žádné komentáře:
Okomentovat