Zpěváčkův vnitřní dialog

„Na recenzích nezáleží!“ Karel Zpěváček štěrbinou mezi víčky sleduje, jak maskérka jemnými tahy štětce zpěvňuje mejkapovou krustu na jeho obličeji.

„Důležitý sou posluchači, mý fanoušci. Už to ale nebude jako dřív. To je hotový. Pět let pauza, je pět let pauza. Všechny ty kecy lidí z vydavatelství mě měly jen rozptýlit, abych zapomněl, že už nejsem mladej kluk. Hřebec a traktor lásky!“

Zkusmo švihne pohledem po maskérce. Vysoká s černými kudrnatými vlasy. Část svýho pozadí opírá o sedátko vysoký polstrovaný židle a trup natahuje tak, aby rukama dosáhla na každej kout jeho tváře. Její prsa se mu houpou před obličejem. Úmysl?

„Dost možná. Mám dokonalou pleť. Nemusela by se tak napínat. Vždyť mejkap snad ani nepotřebuju. Nejsem jako ty mládežníci s uhrama, na který by nestačil ani cement. Jojo, nejsem už žádnej cucák, jako když jsem začínal. To už je let. Mělo to svý kouzlo, ale na druhou stranu ta nejistota! Od jedný zpěvácký soutěže k druhý. Lízt do zadku producentům, vydavatelstvím. Krátkodobej úspěch a pak zase pád a pak zase nahoru, jak na horský dráze.“ usměje se.

Maskérka se věnuje vnějšímu koutku jeho pravýho oka. Povislá kůže mu tam tvoří záhyb, kterej urputně vzdoruje zkrášlovacímu procesu a narušuje barevnou harmonii pokožky. Jak urputně kmitá štětcem sem a tam, upřeně zírá na Karlův obličej.

„Takovej pohled maj jen maskérky při práci. Nedívaj se do očí, ale na oči. Civěj na vás z takový blízkosti, jako by mohly nahlídnout do vašeho nitra, a stejně jejich pohled slepě klouže po povrchu.“ Karel nikdy dilema mezi svým vnějškem a nitrem neřešil, poněvadž v každý situaci nechal na povrch vykvasit svůj přirozenej šarm jdoucí přímo od srdíčka.

Boj s kožní nedokonalostí není zdaleka u konce a Karel najednou neví, kam se má dívat. Maskérka zabírá skoro celý zorný pole. Nemá odvahu na to, aby zaostřil do jejích očí, a lákadlu pohupujícího se výstřihu se snaží odolat. Není mu už přece dvacet. Chtělo by to trochu odstup. Nerad by zaryl radlici do pole lásky příliš brzo. Teď se musí hlavně soustředit na svůj nadcházející pěveckej výkon.

Pohybem ukazováčku prosí maskérku o prominutí. Natáhne se pro sklenici šampaňskýho stojící na stolku před zrcadlem. Žena bezeslova čeká, až se napije a vrátí se do původní polohy. Během krátké přestávky studuje svoje nově nalakované nehty. Ten nezájem způsobuje, že Karel cítí někde uprostřed žaludku uražené píchání. Kvalitní nápoj protýká samovolně hrdlem, aniž by se mozek soustředil vjemy chuťových pohárků.

„Třeba je to lesba, nebo cizinka. Nevšim jsem si přízvuku, ale jen mě pozdravila. Při těch pár slovech jsem to moh přeslechnout.  Je zvláštní, že je v mý blízkosti tak klidná. Maskérky jsou přece většinou ukecaný! Jak to o mně tenkrát napsali? Popovej hřebec a traktor lásky!“

 „Zavřeme oči, prosím,“ první slova od pozdravu, které od ní uslyšel. Žádnej přízvuk.

„Možná je na hvězdy zvyklá. Kolik jich už asi líčila. Možná už měla pod rukama i někoho slavnějšího. Ne od nás, ale z ciziny. Že by od nich chytla hvězdný manýry? No, vždyť to je jen maskérka. Ženská přes šminky. Kulturní rozhled nula.“

Náznak komunikace v něm ale probudil odhodlání navázat oční kontakt. Bez ohledu na její doporučení, hledá zornicemi ty její, nečež se mu pod víčko noří několik vlasů štětce.

„Jaůůů. Dávejte bacha, kurva!“ vyskočí ze židle, jako by ho vystřelila náhle uvolněná pružina.

 „Říkala jsem, že máte zavřít oči!“ krčí rameny a kroutí hlavou, jako by jí bylo úplně jedno, co se stalo.

Zpěváček po ní ještě jednou vrhne vyčítavej pohled zakalenej mořem slz a zlostně si dupne. „Mazejte pryč. Skončili jsme!“

Maskérka s teatrálním nezájmem rozbaluje žvejkačku, vkládá ji do úst a beze slova odchází.

Zpěváček cítí na prsní bradavce vibrace telefonu. Zbrkle ho tahá z kapsy. „Co je?“ vyplivne do mikrofonu přístroje.

„Karle, jsi tam? Co se děje?“

„Nic se neděje? Kde seš? Už si tu měl dávno bejt!“

„Tak určitě, Karle, ale stalo se něco zvláštního.“

„Co?“ Zpěváček nervózně udělá krok tam a zase zpátky. Volnou rukou popadne kapesník a utírá si slzy pod dolním víčkem.

„Jsem u tebe doma.“

„Pořád?“ Zpěváček ještě přidává na vibraci svých hlasivek.

„Karle, uklidni se!“

„Jak se mám uklidnit, když tu nemám svoje uklidňováky. Měl si tu už dávno bejt.“

„Tak určitě, Karle. Je mi to líto. Budeš to bez nich muset ještě chvíli vydržet. To snad zvládneš, ne?“

„Neříkej mi, co mám zvládnout. Najal sem si tě jako manažera, kterej se vo mě bude starat. A jediný, cos zatím zvládnul je, že mě namočíš do projektu s názvem Urinotereapie. A navíc mi nedovedeš přinýst všas moje prášky, když je nutně potřebuju. A ty mi chceš řikat, co mám zvládnout?“

„Tak určitě, Karle. Máš pravdu. Ale stalo se něco neočekávanýho.“

„Co?“

„Máš doma nindžu!“

„Co?“

„Votevřel sem dveře od jídelny a najednou byl tam. Nindža. Chlápek v černejch teplácích a s černym kulichem na hlavě. Vytáh na mě meč. Bylo to strašný. Ještěže sem duchapřítomně zdrhnul a zamknul za sebou dveře. Jinak by mě rozsekal.“

„No, a co si…“

„Tak určitě, Karle, můžeš bejt klidnej. Zavolal sem policajty. Právě na něj naběhli. Celá zásahovka. Je to tu jak na manévrech. Jestli je to pokus vo atentát na tebe, tak si s tím poradíme, to ti slibuju!“

„To bude asi Eros…“

„Karle, ty se teď soustřeď na koncert. Musíš se maximálně…“

„Říkám ti, že je to Eros! Přijel za mnou na víkend. Sliboval, že pujde na můj koncert, ale pak mi řek, že má něco důležitějšího na práci. Prej bude bojovat se zločinem. Viděl sem ho, jak si ty černý tepláky zkouší v koupelně. Řekni policajtům, ať ho nechaj bejt, že je to můj syn.“

Karel ztěžka dosedne na židli. S tím klukem jsou jen samý průsery. Jako třeba naposledy. Před pár měsícema se zničehonic objevil ve dveřích. Že už prej nechce žít s matkou. Karel si hned první den všimnul, že kluk nějak divně chodí, celej se kroutí. Na otázky jen odsekával, že to nic není. Za tři dny už se skoro nemoh hejbat. Vzali ho k doktorovi, kde mu našli vyrážku na břiše a vřed v rozkroku. Syfilis. Kluk si konečně v pětadvaceti našel stálou přítelkyni a prej mu nedošlo, že je to prostitutka. Nezdálo se mu divný, že po něm chtěla prachy pokaždý, když spolu spali. Karel si s pohlavníma breberkama taky užil svoje, takže žádná panika. Ta nastala až ve chvíli, kdy se ukázalo, že kluk má strach z jehel a při vpichu první dávky antibiotik ho musí držet za ruku nejen on, ale ještě i babička, která kvůli tomu přijela z druhý strany města. Eros stejně při vbodnutí zaťal v záchvatu děsu hýždový svaly tak, že zlomil jehlu uvnitř. Do nemocnice ho transportovali taxíkem, k němuž ho museli dovláčet se spuštěnejma kalhotama. Vyhasínající hvězda popmusic a stará dáma podpírající skučícího polonahýho mládežníka na ulici neunikli pozornosti všetečnejch turistů s foťákama. Druhej den to rozmáz bulvár.

„Sem si řikal, že už je nějak dlouho klid!“ vzdychá Karel.       

„Karle,“ hlas na druhym konci drátu se zajíkne. „Víš, víš co je zvláštní? Ty policajti ani na okamžik nezapochybovali, že máš fakt doma nindžu!“

Plyšák a kontejnerovej koktejl

Odpadky smrdí, ale pokud hledáš dobrou přistávací plochu, kde se tvoje opilecká trajektorie zabodne do země jako lihový kamikadze, nemůžeš zvolit líp.

Plyšák s nadávkama stírá ze srsti cosi mazlavýho, co díky svý konzistenci tvoří s chlupy navždy nerozdělitelnou kombinaci. Nadzdvihne pravou půlku pozadí a zkusmo ohmatává hýždě pod kraťásky, jestli na nich přistání nezanechalo šrám. Do pádu se totiž vložil pozadu a po několika nekoordinovanejch krocích přistál přímo na prdeli. Reakce měl tak zpomalený, že packy nechal na poklopci a ani se jimi nepokusil ztlumit dopad. Spokojeně odfrkne. Padat pořád ještě umí. Bude z toho pořádná modřina, ale žádnej vyhřezlej molitan, zdá se.

Z kapsy vytahuje kapesník, na kterej se lepí poslední zbytky kontejnerovýho koktejlu. Očista za otrávenýho brblání spěje ke konci v podobě kompromisu mezi hygienickym ideálem a bufeťáckou zapeklitostí situace. Pokouší se vstát. Nohy ale celodenní konzumací alkoholu ztěžkly a těch několik minut vsedě je přikovalo k zemi. Když záda pohodlně podpírá kontejnerovej plast ohřátej intenzivním hnilobným procesem probíhajícim uvnitř, nemá cenu zápasit s přívalem únavy.

Plyšák přívírá oči a slastně uvolňuje stehy režný nitě mezi trupem a končetinama. Ve stále užší štěrbině jeho očních knoflíků se vyrýsuje obras vousatý tváře. A hned vedle ní druhý, navlas stejný. Na druhym konci úzký uličky sedí někdo, kdo si jeho zabřednutí do odpadků užil jako na širokoúhlym plátně.

„Na co čumíš?“ zařve Plyšák. Poslední dobou se u něj začaly projevovat tendence k nepřiměřenejm verbálním výpadům v reakci na úlek nebo překvapení.

„Na tebe. Řeknu ti, úplně nádhernej pád, jak v cirkuse!“ zní z útrob vlasatý a vousatý hlavy. Druhá se jenom přidušeně chechtá. 

„Do prdele!“ mumlá Plyšák. Svýmu oficiálnímu majiteli a opatrovateli Zajícovi už vysvětlil, že s ním do klaunský školy odmítá chodit. Těch několik absolvovanejch lekcí na něm ale asi zanechalo trvalý následky, v důsledku čehož teď jeho přirozený komický vlohy samovolně bobtnaj na povrch v těch nejneočekávanějších situacích. Bejt nechtěně pro smích možná působí roztomile při nedělním výletu do cukrárny, ale v každodenním životě je to nahovno. Pocit uražený ješitnosti vyvolává sucho v ústech, a to zase vzpomínku na flašku, co si s sebou přitáhl z nedalekýho non-stopu. Aniž by odlepil záda od hřející opěrky, šmátrá levou packou v místech, kde by se podle jeho propočtů mohla nacházet skleněná nádoba s tekutym pokladem. Neblahé tušení dostává reálnej rozměr v podobě navlhlejch střepů, jejichž okraje ho píchaj do dlaně.

„Hele, máte chlast?“ huhlá zastřeně.

Ticho.

„No jo, no jo. Vy socky,“ sahá do náprsní kapsy, „mám tady cigára. Vezměte si kolik chcece, ale dejte mi loknout krabicáka.“ hodí krabičku do tmy. Místo očekávaného čůča se krabička vrací jak bumerang a praští ho do čumáku. „Sakra, co blbneš? Zapal si a dej mi chlast!“

„Kouříš dětský. Lajtky.“ vychází žvatlavě z ústní dutiny, kterou lemuje míň zubů, než by bylo zdrávo. A pak zase přidušenej smích.     

Plyšákovo obočí se svraští do grimasy uražené nasranosti.

„Ok, tak chceš prachy? Tak poď, něco málo tu mám. Nestojí to za to, abys mě vokrádal, dam ti to jen tak. Jen mi dones ten chlast. Ztěžkly mi nohy.“

„Nestojím vo tvoje posraný prachy!“

Teď už se Plyšák zmůže jen na odfrknutí. „Nechcete prachy?“ zamumlá po chvíli. „Myslel sem, že sem se chtěl vymočit, uklouznul sem, a spadnul do bordelu u popelnic. Ale jak to vypadá, tak sem se v reálu propad do paralelního vesmíru, kde houmlesáci nechtěj prachy a zubní kartáčky chytaj lidi a čistěj si štětiny jejich hlavama.“

Ticho.

„Poď sem. Nosit ti to nebudu.“

Plyšákův boj s ochablejma končetinama končí namáhavým zvednutím se. Přišourá se blíž a chňapne po nabízený krabici. Jeho nový známý ho se smíchem sledují.

„Víš, že je to tady zakázaný?“ ozve se jeden z nich.

„Jak zakázaný?“ kucká Plyšák a otírá si kapky lacinýho vína z čumáku.

„V centru se nesmí chlastat. Můžou tě zavřít nebo ti dát přes držku.“

„Blbost. Támhle za rohem je nějaká fiesta. Venku je hromada lidí a všichni lejou.“

„Pro ně to neplatí. Ta vyhláška je proti vožralům, jako seš ty. Můžeš se vožrat, ale nesmíš bejt vožrala.“

„Tak si budem muset dát bacha.“

„Benga už nepřilezou, ale moh by se vrátit nindža.“

„Nindža? Jakej nindža?“

„Jo, přišel před pár dnama. Řval na nás, ať vypadnem. Nadával nám do špíny, pamatuješ?“ muž se otáčí na svoje vousatý dvojče.

„Jo. Jo,“ chechtá se. „Řval, že vočistí tohle město. Jo, jo. Připomínáš mi ho. Byl větší než ty, mnohem. Ale byl stejně navoněnej a nažehlenej. Buzna!“

Plyšákovi začíná hučet v uších. Ten houmles má pravdu. I po celodenním tahu se mu na kraťasech pořád rýsujou nažehlený puky. Jak má bejt hardkór, když ho Zajíc furt pere a kupuje mu nový hadry?  Stará se o něj jak před lety ty děti, u kterejch začínal jako junior hračka. Tehdy bejval ještě roztomilej, slušnej a měkkej. Všichni ho milovali a chtěli se s nim mazlit. Myslel si, že může všechno. Teď už na něm někdo může lpět jen z nostalgie. I Zajíc. Tváří se jako by neuměl napočítat do pěti, ale dobře ví, proč se o něj stará. Z pocitu viny! Vždyť taky jo. Je to přeci jeho vina. On ho tak rozmazlil, tak ať si nese následky, hajzl malej.

„Jak to dopadlo?“

„Jak? Sebrali sme mu ten jeho meč a nakopali ho do zadku. Pak zdrhnul, ale řval, že se vrátí s gorilama svýho táty a zlikviduje nás.“  

„Kdyby přišli, pořeším to.“ Plyšák významně klepe na klopu svýho saka, pod kterou má schovanou pistoli. Zjevně v opileckym mámení zapomněl, že nikdy žádnou neměl.