Plyšák a kontejnerovej koktejl

Odpadky smrdí, ale pokud hledáš dobrou přistávací plochu, kde se tvoje opilecká trajektorie zabodne do země jako lihový kamikadze, nemůžeš zvolit líp.

Plyšák s nadávkama stírá ze srsti cosi mazlavýho, co díky svý konzistenci tvoří s chlupy navždy nerozdělitelnou kombinaci. Nadzdvihne pravou půlku pozadí a zkusmo ohmatává hýždě pod kraťásky, jestli na nich přistání nezanechalo šrám. Do pádu se totiž vložil pozadu a po několika nekoordinovanejch krocích přistál přímo na prdeli. Reakce měl tak zpomalený, že packy nechal na poklopci a ani se jimi nepokusil ztlumit dopad. Spokojeně odfrkne. Padat pořád ještě umí. Bude z toho pořádná modřina, ale žádnej vyhřezlej molitan, zdá se.

Z kapsy vytahuje kapesník, na kterej se lepí poslední zbytky kontejnerovýho koktejlu. Očista za otrávenýho brblání spěje ke konci v podobě kompromisu mezi hygienickym ideálem a bufeťáckou zapeklitostí situace. Pokouší se vstát. Nohy ale celodenní konzumací alkoholu ztěžkly a těch několik minut vsedě je přikovalo k zemi. Když záda pohodlně podpírá kontejnerovej plast ohřátej intenzivním hnilobným procesem probíhajícim uvnitř, nemá cenu zápasit s přívalem únavy.

Plyšák přívírá oči a slastně uvolňuje stehy režný nitě mezi trupem a končetinama. Ve stále užší štěrbině jeho očních knoflíků se vyrýsuje obras vousatý tváře. A hned vedle ní druhý, navlas stejný. Na druhym konci úzký uličky sedí někdo, kdo si jeho zabřednutí do odpadků užil jako na širokoúhlym plátně.

„Na co čumíš?“ zařve Plyšák. Poslední dobou se u něj začaly projevovat tendence k nepřiměřenejm verbálním výpadům v reakci na úlek nebo překvapení.

„Na tebe. Řeknu ti, úplně nádhernej pád, jak v cirkuse!“ zní z útrob vlasatý a vousatý hlavy. Druhá se jenom přidušeně chechtá. 

„Do prdele!“ mumlá Plyšák. Svýmu oficiálnímu majiteli a opatrovateli Zajícovi už vysvětlil, že s ním do klaunský školy odmítá chodit. Těch několik absolvovanejch lekcí na něm ale asi zanechalo trvalý následky, v důsledku čehož teď jeho přirozený komický vlohy samovolně bobtnaj na povrch v těch nejneočekávanějších situacích. Bejt nechtěně pro smích možná působí roztomile při nedělním výletu do cukrárny, ale v každodenním životě je to nahovno. Pocit uražený ješitnosti vyvolává sucho v ústech, a to zase vzpomínku na flašku, co si s sebou přitáhl z nedalekýho non-stopu. Aniž by odlepil záda od hřející opěrky, šmátrá levou packou v místech, kde by se podle jeho propočtů mohla nacházet skleněná nádoba s tekutym pokladem. Neblahé tušení dostává reálnej rozměr v podobě navlhlejch střepů, jejichž okraje ho píchaj do dlaně.

„Hele, máte chlast?“ huhlá zastřeně.

Ticho.

„No jo, no jo. Vy socky,“ sahá do náprsní kapsy, „mám tady cigára. Vezměte si kolik chcece, ale dejte mi loknout krabicáka.“ hodí krabičku do tmy. Místo očekávaného čůča se krabička vrací jak bumerang a praští ho do čumáku. „Sakra, co blbneš? Zapal si a dej mi chlast!“

„Kouříš dětský. Lajtky.“ vychází žvatlavě z ústní dutiny, kterou lemuje míň zubů, než by bylo zdrávo. A pak zase přidušenej smích.     

Plyšákovo obočí se svraští do grimasy uražené nasranosti.

„Ok, tak chceš prachy? Tak poď, něco málo tu mám. Nestojí to za to, abys mě vokrádal, dam ti to jen tak. Jen mi dones ten chlast. Ztěžkly mi nohy.“

„Nestojím vo tvoje posraný prachy!“

Teď už se Plyšák zmůže jen na odfrknutí. „Nechcete prachy?“ zamumlá po chvíli. „Myslel sem, že sem se chtěl vymočit, uklouznul sem, a spadnul do bordelu u popelnic. Ale jak to vypadá, tak sem se v reálu propad do paralelního vesmíru, kde houmlesáci nechtěj prachy a zubní kartáčky chytaj lidi a čistěj si štětiny jejich hlavama.“

Ticho.

„Poď sem. Nosit ti to nebudu.“

Plyšákův boj s ochablejma končetinama končí namáhavým zvednutím se. Přišourá se blíž a chňapne po nabízený krabici. Jeho nový známý ho se smíchem sledují.

„Víš, že je to tady zakázaný?“ ozve se jeden z nich.

„Jak zakázaný?“ kucká Plyšák a otírá si kapky lacinýho vína z čumáku.

„V centru se nesmí chlastat. Můžou tě zavřít nebo ti dát přes držku.“

„Blbost. Támhle za rohem je nějaká fiesta. Venku je hromada lidí a všichni lejou.“

„Pro ně to neplatí. Ta vyhláška je proti vožralům, jako seš ty. Můžeš se vožrat, ale nesmíš bejt vožrala.“

„Tak si budem muset dát bacha.“

„Benga už nepřilezou, ale moh by se vrátit nindža.“

„Nindža? Jakej nindža?“

„Jo, přišel před pár dnama. Řval na nás, ať vypadnem. Nadával nám do špíny, pamatuješ?“ muž se otáčí na svoje vousatý dvojče.

„Jo. Jo,“ chechtá se. „Řval, že vočistí tohle město. Jo, jo. Připomínáš mi ho. Byl větší než ty, mnohem. Ale byl stejně navoněnej a nažehlenej. Buzna!“

Plyšákovi začíná hučet v uších. Ten houmles má pravdu. I po celodenním tahu se mu na kraťasech pořád rýsujou nažehlený puky. Jak má bejt hardkór, když ho Zajíc furt pere a kupuje mu nový hadry?  Stará se o něj jak před lety ty děti, u kterejch začínal jako junior hračka. Tehdy bejval ještě roztomilej, slušnej a měkkej. Všichni ho milovali a chtěli se s nim mazlit. Myslel si, že může všechno. Teď už na něm někdo může lpět jen z nostalgie. I Zajíc. Tváří se jako by neuměl napočítat do pěti, ale dobře ví, proč se o něj stará. Z pocitu viny! Vždyť taky jo. Je to přeci jeho vina. On ho tak rozmazlil, tak ať si nese následky, hajzl malej.

„Jak to dopadlo?“

„Jak? Sebrali sme mu ten jeho meč a nakopali ho do zadku. Pak zdrhnul, ale řval, že se vrátí s gorilama svýho táty a zlikviduje nás.“  

„Kdyby přišli, pořeším to.“ Plyšák významně klepe na klopu svýho saka, pod kterou má schovanou pistoli. Zjevně v opileckym mámení zapomněl, že nikdy žádnou neměl.