Zpěváčkův vnitřní dialog

„Na recenzích nezáleží!“ Karel Zpěváček štěrbinou mezi víčky sleduje, jak maskérka jemnými tahy štětce zpěvňuje mejkapovou krustu na jeho obličeji.

„Důležitý sou posluchači, mý fanoušci. Už to ale nebude jako dřív. To je hotový. Pět let pauza, je pět let pauza. Všechny ty kecy lidí z vydavatelství mě měly jen rozptýlit, abych zapomněl, že už nejsem mladej kluk. Hřebec a traktor lásky!“

Zkusmo švihne pohledem po maskérce. Vysoká s černými kudrnatými vlasy. Část svýho pozadí opírá o sedátko vysoký polstrovaný židle a trup natahuje tak, aby rukama dosáhla na každej kout jeho tváře. Její prsa se mu houpou před obličejem. Úmysl?

„Dost možná. Mám dokonalou pleť. Nemusela by se tak napínat. Vždyť mejkap snad ani nepotřebuju. Nejsem jako ty mládežníci s uhrama, na který by nestačil ani cement. Jojo, nejsem už žádnej cucák, jako když jsem začínal. To už je let. Mělo to svý kouzlo, ale na druhou stranu ta nejistota! Od jedný zpěvácký soutěže k druhý. Lízt do zadku producentům, vydavatelstvím. Krátkodobej úspěch a pak zase pád a pak zase nahoru, jak na horský dráze.“ usměje se.

Maskérka se věnuje vnějšímu koutku jeho pravýho oka. Povislá kůže mu tam tvoří záhyb, kterej urputně vzdoruje zkrášlovacímu procesu a narušuje barevnou harmonii pokožky. Jak urputně kmitá štětcem sem a tam, upřeně zírá na Karlův obličej.

„Takovej pohled maj jen maskérky při práci. Nedívaj se do očí, ale na oči. Civěj na vás z takový blízkosti, jako by mohly nahlídnout do vašeho nitra, a stejně jejich pohled slepě klouže po povrchu.“ Karel nikdy dilema mezi svým vnějškem a nitrem neřešil, poněvadž v každý situaci nechal na povrch vykvasit svůj přirozenej šarm jdoucí přímo od srdíčka.

Boj s kožní nedokonalostí není zdaleka u konce a Karel najednou neví, kam se má dívat. Maskérka zabírá skoro celý zorný pole. Nemá odvahu na to, aby zaostřil do jejích očí, a lákadlu pohupujícího se výstřihu se snaží odolat. Není mu už přece dvacet. Chtělo by to trochu odstup. Nerad by zaryl radlici do pole lásky příliš brzo. Teď se musí hlavně soustředit na svůj nadcházející pěveckej výkon.

Pohybem ukazováčku prosí maskérku o prominutí. Natáhne se pro sklenici šampaňskýho stojící na stolku před zrcadlem. Žena bezeslova čeká, až se napije a vrátí se do původní polohy. Během krátké přestávky studuje svoje nově nalakované nehty. Ten nezájem způsobuje, že Karel cítí někde uprostřed žaludku uražené píchání. Kvalitní nápoj protýká samovolně hrdlem, aniž by se mozek soustředil vjemy chuťových pohárků.

„Třeba je to lesba, nebo cizinka. Nevšim jsem si přízvuku, ale jen mě pozdravila. Při těch pár slovech jsem to moh přeslechnout.  Je zvláštní, že je v mý blízkosti tak klidná. Maskérky jsou přece většinou ukecaný! Jak to o mně tenkrát napsali? Popovej hřebec a traktor lásky!“

 „Zavřeme oči, prosím,“ první slova od pozdravu, které od ní uslyšel. Žádnej přízvuk.

„Možná je na hvězdy zvyklá. Kolik jich už asi líčila. Možná už měla pod rukama i někoho slavnějšího. Ne od nás, ale z ciziny. Že by od nich chytla hvězdný manýry? No, vždyť to je jen maskérka. Ženská přes šminky. Kulturní rozhled nula.“

Náznak komunikace v něm ale probudil odhodlání navázat oční kontakt. Bez ohledu na její doporučení, hledá zornicemi ty její, nečež se mu pod víčko noří několik vlasů štětce.

„Jaůůů. Dávejte bacha, kurva!“ vyskočí ze židle, jako by ho vystřelila náhle uvolněná pružina.

 „Říkala jsem, že máte zavřít oči!“ krčí rameny a kroutí hlavou, jako by jí bylo úplně jedno, co se stalo.

Zpěváček po ní ještě jednou vrhne vyčítavej pohled zakalenej mořem slz a zlostně si dupne. „Mazejte pryč. Skončili jsme!“

Maskérka s teatrálním nezájmem rozbaluje žvejkačku, vkládá ji do úst a beze slova odchází.

Zpěváček cítí na prsní bradavce vibrace telefonu. Zbrkle ho tahá z kapsy. „Co je?“ vyplivne do mikrofonu přístroje.

„Karle, jsi tam? Co se děje?“

„Nic se neděje? Kde seš? Už si tu měl dávno bejt!“

„Tak určitě, Karle, ale stalo se něco zvláštního.“

„Co?“ Zpěváček nervózně udělá krok tam a zase zpátky. Volnou rukou popadne kapesník a utírá si slzy pod dolním víčkem.

„Jsem u tebe doma.“

„Pořád?“ Zpěváček ještě přidává na vibraci svých hlasivek.

„Karle, uklidni se!“

„Jak se mám uklidnit, když tu nemám svoje uklidňováky. Měl si tu už dávno bejt.“

„Tak určitě, Karle. Je mi to líto. Budeš to bez nich muset ještě chvíli vydržet. To snad zvládneš, ne?“

„Neříkej mi, co mám zvládnout. Najal sem si tě jako manažera, kterej se vo mě bude starat. A jediný, cos zatím zvládnul je, že mě namočíš do projektu s názvem Urinotereapie. A navíc mi nedovedeš přinýst všas moje prášky, když je nutně potřebuju. A ty mi chceš řikat, co mám zvládnout?“

„Tak určitě, Karle. Máš pravdu. Ale stalo se něco neočekávanýho.“

„Co?“

„Máš doma nindžu!“

„Co?“

„Votevřel sem dveře od jídelny a najednou byl tam. Nindža. Chlápek v černejch teplácích a s černym kulichem na hlavě. Vytáh na mě meč. Bylo to strašný. Ještěže sem duchapřítomně zdrhnul a zamknul za sebou dveře. Jinak by mě rozsekal.“

„No, a co si…“

„Tak určitě, Karle, můžeš bejt klidnej. Zavolal sem policajty. Právě na něj naběhli. Celá zásahovka. Je to tu jak na manévrech. Jestli je to pokus vo atentát na tebe, tak si s tím poradíme, to ti slibuju!“

„To bude asi Eros…“

„Karle, ty se teď soustřeď na koncert. Musíš se maximálně…“

„Říkám ti, že je to Eros! Přijel za mnou na víkend. Sliboval, že pujde na můj koncert, ale pak mi řek, že má něco důležitějšího na práci. Prej bude bojovat se zločinem. Viděl sem ho, jak si ty černý tepláky zkouší v koupelně. Řekni policajtům, ať ho nechaj bejt, že je to můj syn.“

Karel ztěžka dosedne na židli. S tím klukem jsou jen samý průsery. Jako třeba naposledy. Před pár měsícema se zničehonic objevil ve dveřích. Že už prej nechce žít s matkou. Karel si hned první den všimnul, že kluk nějak divně chodí, celej se kroutí. Na otázky jen odsekával, že to nic není. Za tři dny už se skoro nemoh hejbat. Vzali ho k doktorovi, kde mu našli vyrážku na břiše a vřed v rozkroku. Syfilis. Kluk si konečně v pětadvaceti našel stálou přítelkyni a prej mu nedošlo, že je to prostitutka. Nezdálo se mu divný, že po něm chtěla prachy pokaždý, když spolu spali. Karel si s pohlavníma breberkama taky užil svoje, takže žádná panika. Ta nastala až ve chvíli, kdy se ukázalo, že kluk má strach z jehel a při vpichu první dávky antibiotik ho musí držet za ruku nejen on, ale ještě i babička, která kvůli tomu přijela z druhý strany města. Eros stejně při vbodnutí zaťal v záchvatu děsu hýždový svaly tak, že zlomil jehlu uvnitř. Do nemocnice ho transportovali taxíkem, k němuž ho museli dovláčet se spuštěnejma kalhotama. Vyhasínající hvězda popmusic a stará dáma podpírající skučícího polonahýho mládežníka na ulici neunikli pozornosti všetečnejch turistů s foťákama. Druhej den to rozmáz bulvár.

„Sem si řikal, že už je nějak dlouho klid!“ vzdychá Karel.       

„Karle,“ hlas na druhym konci drátu se zajíkne. „Víš, víš co je zvláštní? Ty policajti ani na okamžik nezapochybovali, že máš fakt doma nindžu!“